http://www.oknavesmiru.cz

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science)

Cesta za objevováním planet mimo Sluneční soustavu přinesla nové překvapení. Astronomové z ESO (Evropské jižní observatoře) objevili neobvyklý planetární systém. K planetě o hmotě 14 Jupiterů objevili kolegu – souputníka – o hmotě 7 Jupiterů. Obě planety obíhají kolem společného těžiště. Takže. Jsou zde dvě planety, ale, a to je úžasné překvapení, žádná hvězda. Zdá se, že tady máme první planetární systém „bez Slunce“.

Tento objev sice není první planetou bez Slunce. Skupina těchto podivných extrasolárních planet má i své krásné jméno, které si snad ponechá i pro český jazyk – PLANEMOS. Objekty tohoto typu již byly dříve ve vesmíru objeveny, jejich historie je však velmi krátká a nečítá více než 5 let. Název pochází z anglického sousloví PLANetary Mass ObjectS. A značí samostatné objekty ve vesmíru o hmotě planety. Tento systém zkráceně značený Oph1622 je však prvním systémem dvojplanet.

Nově nalezený pár Planemosů je velmi mladý a má odhadem pouhý milion let. Vzájemně jsou obě planety vzdálené asi na šestinásobek vzdálenosti Slunce – Pluto a nacházejí se v souhvězdí Hadonoše, ve vzdálenosti přibližně 400 světelných let.

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science)

Astronomové objevili obří útvar o šířce 200 miliónů světelných let. Útvar, který se formoval před 12 miliardami let, je dosud největší známou strukturou ve vesmíru. Plynný oblak obsahuje na 30 koncentrovaných oblastí, z nichž je každá asi desetkrát hmotnější než naše galaxie. Vědci opatrně předpokládají, že tyto zhuštěniny jsou možná předchůdci dnešních nejmasivnějších galaxií ve vesmíru.

Objev je astronomy považován za velmi zajímavý, protože dává fyzikům nový pohled na velkoškálové struktury ve vesmíru. Navíc, vesmír byl ve věku necelých dvou miliard let ještě velmi hladký a rovnoměrný. Něco tak obrovského a hustého muselo být v tehdejším raném vesmíru velmi vzácné.

Dosud astronomové věděli o dvou strukturách v této oblasti. Ta větší byla veliká asi jako galaxie v Andromedě. Toto pozorování však ukázalo mnohem více detailů a lokalizovalo slabější objekty a ze dvou koncentrací jich je tak nyní 33, shromážděných v rozsáhlé struktuře. Vědci je nazývají Lymanovy alfa skvrny (podle Lymanových emisních vodíkových čar „alfa“) a pravděpodobně souvisejí s rodícími se obřími galaxiemi. Z pozorování spektrografem na Keckově II. dalekohledu se navíc podařilo ukázat, že plyn se uvnitř těchto skvrn pohybuje rychlostí přes 500 km/s.

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science)

Na Titanu, největším měsíci Saturnu existují moře a jezera. Nejsou ani náhodou podobná těm na Zemi. To proto, že při teplotách hluboko pod bodem mrazu se žádná jezera tekuté vody vytvořit nemohou. Nahrazuje je však svět metanu a etanu. Jezera na Titanu tak budou pravděpodobně složená z tekutých uhlovodíků. Zjištění této skutečnosti sondou Cassini a modulu Huygens bylo jedním z největších úspěchů celé mise.

Na radarových obrázcích jsou jasně patrné černé fleky, které byly vědci identifikovány jako jezera. Při teplotě -180°C je totiž jedna z nejčastěji zastoupených chemikálií na Titanu – metan – tekutá.

Nejmenší jezera identifikovaná radarem mají šířku 1 km, to největší pak dosahuje 100 km v průměru. Moře zachycená na snímcích letos v dubnu mají až 100 tisíc čtverečních kilometrů. Titan nám tyto útvary dosud ukrýval také díky své husté atmosféře. Proniknout jím ale dokázal radar na palubě sondy Cassini. Podařilo se tak odhalit, že jezera jsou například proměnlivá. Vypařují se anebo nabývají se změnou počasí. Zřejmě na povrchu působí i vítr, který pak vytváří nerovnosti na metanové hladině.

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science)  

S kontroverzním zjištěním přišli američtí astronomové ze Státní univerzity v Ohiu. Při hledání nového způsobu prověření kosmických vzdáleností narazili na neshodu s dosavadní předpovědí. Měřením vybraných dvojhvězd v galaxii M33 dostali o 15% větší vzdálenost. Je tato skutečnost chybou měření, anebo je Hubbleova konstanta špatně a vesmír je o 15% větší a starší?

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science)

Astronomové našli objekt, o kterém se jen dlouho teoretizovalo. Magnetické pole zakřivené do tvaru přesýpacích hodin. Leží v mlhovině, která je jesličkami pro mladé hvězdy NGC 1333, zhruba 1000 světelných let od Země v souhvězdí Persea.

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science) 

Wolframovou jehlu se podařilo vyrobit kanadským vědcům a má na svém hrotu pouze jediný atom! Unikátní obrázek pořízený iontovým autoemisním mikroskopem navíc dostává celou událost do zcela jiných měřítek. Tento mikroskop totiž dokáže jednotlivé atomy zobrazit.

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science 06/2007)

Čeká nás cesta do nitra největších planet sluneční soustavy. Sáhneme si na plynné obry Jupiter a Saturn, které rády vévodí noční obloze, na kutálející se Uran i poslední Neptun. A pravděpodobně na této procházce zjistíme, že to vše, co jsme si o nich představovali, je tak torchu iluze. Že tyto planety vlastně nejsou plynné, jak si představujeme. Že jejich kamenná jádra nejsou vlastně ani tak kamenná a že tyto obří planety ani nejsou nijak zvláště obří. Čeká nás opravdový kosmický svět a skutečná realita, díky které se nám blízký vesmír stane zase trochu pochopitelnější.

(Článek zveřejněn v časopise VTM Science 05/2007)

Možná se vám někdy stalo, že takhle stojíte za krásného letního počasí v noci venku, koukáte na jih a vidíte Měsíc, jak se převaluje nízko nad obzorem. Je obrovský, jasný, jen si na něj sáhnout. Měsíc se skutečně ve fázi, kdy je v úplňku jen nízko nad obzorem, jeví větší a jasnější - na rozdíl od úplňků, kdy je nad obzorem vysoko.  Ale jde jen o iluzi, optický klam, který dokáže ošálit i zkušeného znalce oblohy. Na vině je zřejmě naše podvědomí. Ale úplně jasno o příčinách vlastně nemáme dodnes a problém iluze letního Měsíce v úplňku je stále aktuální na mnoha vědeckých konferencích od psychologů po astronomy.

První pozorování na observatoři Golovec se nepovedlo. Příměstská hvězdárna hlavního města Sovinska, Ljubljany, a univerzitní observatoř v jednom měla zlomené táhlo umožňující rotaci kopule. Takže přednost před CCD kamerou chlazenou na -40°C dostal fotoaparát a lehounký stativ, který v jinak přesvětleném kopci s vysokým světelným znečištěním dokázal při své 30 vteřinové expozici na ISO 1600 vykouzlit alespoň toto.