http://www.oknavesmiru.cz

Americkým vědců se pomocí Spitzerova dalekohledu podařilo identifikovat kolem šesti bílých trpaslíků pozůstatky po kamenných asteroidech. Bílí trpaslíci jsou odumřelé hvězdy a přítomnost pozůstatků po kamenných tělesech naznačuje, že kamenný planetární systém není ve vesmíru až tak neobvyklý. Když prochází hvězda velikosti řádově našeho slunce závěrečnými fázemi svého života, nafoukne se do podoby rudého obra. Blízké planety obvykle pohltí, vzdálenější a menší tělesa typu asteroidů svým gravitačním pnutím rozemele na prach. A právě tento prach maričtí vědci z Kalifornské univerzity pozorovali pomocí infračervených spektrografů. Získali tak nejen přímé důkazy o existenci pozůstatků, ale také identifikovali jejich chemické složení. To naznačuje, že u všech šesti systému dominují stejné minerály a prvky, jako je tomu ve vnitřních částech naší sluneční soustavy. Pozorovaly se například křemičité materiály podobné olivínům nebo se naopak nenalezly známky většího zastoupení uhlíku. To nám dává naději, že svým planetárním systémem nejsme ve vesmíru nikterak jedineční.

Po malém listopadovém incidentu, kdy jeden ze dvou přivezených pavouků posádce Mezinárodní kosmické stanice ISS utekl, se objevilo další pavoučí překvapení. Pavouci dovezení pro vzdělávací účely amerických studentů totiž prokázali, že se dokáží gravitaci přizpůsobit skoro lépe než sami kosmonauti. Cílem prvního experimentu bylo zodpovědět studentům, jak předou pavouci sítě ve vesmíru. Zprvu k žádnému překvapení nedošlo. Pavouci se chovali chaoticky a vytvořili trojrozměrnou nesmyslnou síť do které se téměř zakuklili. Takový postup vědci předpokládali, protože prostředí mikrogravitace pozmění u pavouka vnímání směru a tak se jen orientuje podle pudu sebezáchovy a tká zřejmě tak, aby se nacházel v centru sítě a byl chráněn. Jenže po několik dnech přišlo překvapení. Jeden z pavouků svou síť zničil a začal nanovo. A světe div se, vytvořil klasickou dvourozměrnou síť a podle astronautů docela povedenou. Zatímco dosud bylo tkaní pavoučích sítí ve vesmíru zdrojem zábavy, nyní kosmonauti uznale pokyvují hlavami.

Jak je vidět ze snímků sondy Spirit na povrchu Marsu, takto vypadá po dvou letech fungování na Marsu. Prach je tedy velký problém pro solární energii jako primární zdroj pro budoucí kolonie. Přesto se zdá, že je stále považován za hlavní zdroj. Jako vhodná alternativa by se mohlo uvažovat o jaderné energii, která je velmi úsporná a ekologická, avšak po zkušenostech z předešlých misí ji nyní vědci zavrhují. Nikoliv proto, že by byla neúčinná nebo nebezpečná, ale z důvodů konfliktu s veřejností. Díky konspiračním teoriím a fámám, které způsobují ekologičtí aktivisté totiž reálně hrozí, že již tak odkládané projekty naberou nesmyslné zpoždění. Aby se tedy vědci vyhnuli nekonečné bitvě se stupiditou, rozhodli se zaměřit své úsilí na solární energii. Podle vědců z MIT by jako reálný zdroj energie pro budoucí kolonizátory mohly sloužit koberce z tenkého filmu solárních panelů. Pokud by kupříkladu byly umístěny do 25° „marsopisné“ šířky o rozměru 100x100m, mohly by podle současných technologií připravovaných MIT generovat až 100 kW okamžitého výkonu. Postavení takovéto elektrárny by přitom zabralo kosmonautům zhruba 17 hodin práce. Velké pozitivum na tomto projektu MIT se týká i běžných lidí. Každý pokrok v kosmických technologiích měl užitek pro lidstvo. Nyní bychom mohli být blíže účinnějším a levnějším solárním panelům třeba pro své rodinné domy.

Galaxie NGC 1569 je malou nepravidelnou galaxií ležící mimo zájem amatérských astronomů. Na obloze ji najdeme v souhvězdí Žirafy jako velmi slabý mlhavý obláček 12. hvězdné velikosti. Spát však nedá profesionálním astronomům, kteří v ní objevili bouřlivé regiony s překotným vývojem nových hvězd. Obsahuje jak oblasti s modrými nadobry tzv. Wolf-Rayetovými hvězdami tak i oblasti s rudými superobry podobnými Betelguesovi v Orionu. Jenže astronomy dlouho trápilo, co k tvorbě nových hvězd v této galaxii vede. Podle jejich propočtů a pozorování leží galaxie osamocena a je příliš malá na to, aby sama vyprodukovala teploty, tlak nebo rázové vlny k tvorbě nových hvězdných hnízd. Rozluštění přišlo až s posledními snímky Hubbleova dalekohledu, které opravily dosavadní údaje o vzdálenosti galaxie. Ta se podle nových propočtů nachází o 4 milióny světelných let dále než se předpokládalo. Nynější pozice již přináší jasné světlo do celého problému. Galaxie se totiž nachází v místě, na které svým gravitačním vlivem působí dalších deset galaxií a ty mají za následek spuštění procesu formování hvězd ve stlačovaných oblacích mezihvězdných mračen prachu a plynu.

Když „padá hvězda“ máte si něco přát. Obyvatelé západní Kanady si však 20. listopadu loňského roku asi svorně přáli, aby jim tato padající hvězda nespadla na hlavu. V půl šesté večer místního času jim totiž nad hlavou přelétl bolid, který byl ve svém maximu jasnější než Slunce v poledne. Tento jasný meteor na několik vteřin osvětlil kanadskou krajinu doslova denním světlem. Prvotní zprávy o tom, že šlo o zbytek ruské rakety se nepotvrdily, stejně jako spekulace zlých jazyků, že jde o nářadí ztracené astronautkou Piperovou z ISS. Naopak se jako nejpravděpodobnější jeví meteor o velikosti řádově několik metrů, který se se zemskou atmosférou srazil o rychlosti zhruba 60 km/s. Po vstupu do atmosféry vzplál a rozpadl se na fragmenty, které jsou vidět na přiložených snímcích z videa, které pořídil amatérský pozorovatel Andy Bartlet z 10. patra panelového domu v Edmontonu. Do terénu se následně vypravili hledači meteoritů. Odhaduje se, že by jako relikt mohl možná někde ležet meteorit až o velikosti pomeranče.

Leden je nejchladnějším měsícem v roce a tak obyčejné vycházky pod noční zimní oblohu bývají vzácností. Posezení u svařeného vína nebo výdobytků moderních technologií dostává přednost. Jenže lednová obloha je k pozorování jako dělaná. Nad jižním obzorem dominuje Orion, kousek dolů nalevo září čistě bílou barvou Sírius, nejjasnější hvězda na obloze. A pak, přímo nadhlavníku se nám tyčí ta souhvězdí, které se během léta ukrývají okolo severního obzoru.

V podstatě nenápadný objev může mít dalekosáhlé důsledky v předpovídání počtu a typů planet v extrasolárních planetárních systémech. Na počátku byl nedávný objev Spitzerova dalekohledu u blízkých protoplanetárních disků. Dalekohled v těchto planetárních systémech objevil křemenné krystaly ve formě krystobalitu a tridymitu. Tedy křemen modifikovaný vysokou teplotou nebo tlakem.

Když vzniká nový planetární systém okolo nové hvězdy, je prostor nejprve vyplněn protoplanetárním diskem. Tedy mračnem mezihvězdného prachu a plynu ve tvaru disku. Během prvních období se disk srovnává do roviny ve které rotuje vznikající nebo vzniklá hvězda, v disku se z prachových zrnek vytváří krystaly a disk se tenčí. Tento proces trvá několik miliónů let. Když se tým astronomů zaměřil na některé nejbližší planetární systémy, zjistil, že se v nich vyskytuje mnoho křemičitých krystalů. Pokud se „roztápí“ a opět spojují, mohou vytvářet i veliké krystalické struktury. Za vysoké teploty však také dokáží vytvořit krystaly podobné těm, které nalézáme okolo sopek, třeba jako krystobalit nebo tridymit. Jenže na tyto krystaly je potřeba teplota vyšší než 1200°C a ta v takových planetárních systémech nebývá. Nejpravděpodobnější vysvětlení tak vědcům přijde jako existence šokových vln. Tam, kde v důsledku šokových vln dojde ke vzniku krystalických struktur, je větší pravděpodobnost formování planet. Takže pokud by se podařilo potvrdit tuto hypotézu a najít mechanizmus jak proměřit jednotlivé zastoupení krystalů v protoplanetárních discích, bude jen krůček k dalším kandidátům na planety. Systémy s velkým zastoupením krystalů v dané zóně budou mít vysokou pravděpodobnost existence planet. Zase tak budeme mít blíže ke hledání a počítaní nových extrasolárních planet.

Trpasličí planeta Eris je nejvzdálenějším planetárním tělesem sluneční soustavy a nyní se navíc nachází v opzici, tedy v bodě nejvzdálenějším od Slunce. Tělesa v takové situaci podstupují nejméně změn, pohyb v opozici je z hlediska změn nejpomalejší vůbec. Jenže spektroskopická pozorování Eris stará dva roky jsou v porovnání s těmi dnešními úplně jiná. Co se tedy stalo? Co mění povrch Erise?

Nevíme. Ve hře jsou dvě možná vysvětlení. První je prosté, spektroskopické snímky, které se tak liší zachycují jinou stranu trpasličí planety. Možné to je, ale ne příliš pravděpodobné vzhledem k tomu, že den na Erisu trvá 26 hodin. Pokdud by tomu tak bylo, pak by to ale znamenalo, že každá tvář planety je jiná. Tedy že Eris je „dvoubarevný“.

Druhá možnost je ještě exotičtější. Protože v afeliové pozici ve vzdálenosti 100 AU je vliv slunce malý a změny během dvou roků musí být nepostřehnutelné (s ohledem na to, že oběh trvá Erisu 557 let!), musí existovat nějaký vnitřní proces, který planetu pozměnil. Jedním takovým by mohla být kryovulkanická aktivita. Ke skutečné sopečné činnosti chrlící rozžhavené magma to má daleko. Spíš by šlo o gejzíry například čpavku, vody, metanu nebo dusíku. Vyvrhlé kryogenické magma by pak na povrchu zmrzlo a přetvořilo by povrch tak, jak jej zaznamenávají nynější spektroskopy. To, zda je taková možnost reálná ukáží jednak opakovaná pozorování největších přístrojů světa a potom napoví také mise New Horizons, která dorazí k příbuznému Erise – trpasličí planetě Pluto v roce 2015.

Fomalhaut je hvězda 1. hvězdné velikosti v souhvězdí Jižní ryby. Její název pochází z arabštiny a znamená „tlama ryby“. Od nás je vzdálena pouhých 25 světelných let, je dvakrát větší a dvakrát hmotnější než Slunce. Okolo hvězdy se nachází prstenec podobný protoplanetárnímu disku, zřejmě pozůstatek po vzniku hvězdy, která je jinak velmi mladá (max. 300 miliónů let). Vnitřní okraj tohoto disku je velmi ostře ohraničen a je od hvězdy vzdálen zhruba 4krát dále než Neptun od Slunce (133 AU). Hvězda se nenachází v centru tohoto prstence mezihvězdného smetí. To vše jsou indicie, které vedly k nepřímému potvrzení existence extrasolární planety o hmotě 1-3 hmot Jupitera. A skutečně. ze snímků z roku 2004 a 2006 vyčetl americký astronom Kalas jasný posun jednoho bodu – extrasolární planety Fomalhaut B. Podle posledních informací je planeta veliká jako Jupiter, obíhá blízko okraje hvězdného disku (115 AU) a sama disponuje prstenci podobnými řídkým prstencům planety Saturn. Díky tomu že mateřská hvězda Fomalhaut je 16krát svítivější než Slunce, panují v místech, kde obíhá tato planeta podobné „světlené“ podmínky jako u planety Neptun. Není vyloučeno, že planetární systém hvězdy Fomalhaut je mnohem bohatší. že bychom tedy mohli najít také druhou, kamenou, extrasolární planetu Zemi?

Vědci z Amsterdamské univerzity použili rentgenového kosmického dalekohledu XMM-Newton a gamma dalekohledu Integral aby objasnili dosud tajemné pozadí ještě tajemnějších hvězdných objektů zvaných magnetary.

Neutronové hvězdy jsou pozůstatky po hvězdách o hmotě 10 – 50krát větší než Slunce. Na konci svého života zkolabovaly do objektů často ne větších než několik kilometrů. Jsou natolik husté a kompaktní, že jediná lžička z jejich nitra by vážila stovky miliónů tun! Neutronové hvězdy však kromě hustoty také charakterizuje jejich rychlá rotace a neuvěřitelně silné magnetické pole. Magnetary jsou pak třídou neutronových hvězd, které mají ultra silné magnetické pole, třeba i tisíckrát silnější než běžné neutronové hvězdy mají. Jsou to nejsilnější magnety ve vesmíru!

Dosu je známo jen 15 magnetarů. Přičemž 5 z nich jsou tzv. měkké zdroje a 10 dalších pak anomálními rentgenovými pulsary. Jedna ze záhad, které kolem nich panují se ale týká jejich vyzařování v rentgenové oblasti, proč vůbec v paprscích X září a jak se tyto dvě skupiny od sebe liší? Proto použili astronomové společně sond pozorujících v rentegonvém oboru i oboru tvrdších gamma paprsků. Pozorování pak potvrdila výskyt silných proudů mračen elektronů okolo hvězdy. Rentgenové paprsky tak pravděpodobně vznikají rozptylem světla vyzařující hvězdy na těchto pohybujících se mracích elektronů. Měření rychlosti těchto proudů a jejich hustoty tak propojila dosavadní předpovědi a modely. Spousta dalších otázek však ale ještě zůstává.