http://www.oknavesmiru.cz

Vědeckotechnická revoluce neskončila, jen se přesunula do těch nejextrémnějších odvětví lidské činnosti. A opravdový boom zažívá astronomická pozorovací technika. Její možnosti rostou exponenciální řadou, a to co se zdálo ještě včera nemožné, se zítra stává skutečností. Virtuálně rozšiřujeme dosah naší sociální sféry pomocí pozemských i kosmických očí nejen do dálky, ale i do šířky. Copak můžeme vidět ještě více než dnes? Ano můžeme.

Kosmické oči

Lidské oko je přizpůsobeno viditelnému oboru elektromagnetického spektra. Světlo, které očima pozorujeme, je jen úzkým proužkem v celém elektromagnetickém oboru. Naše oči mají právě takovou velikost, aby dokázaly prostřednictvím svých světlocitlivých orgánů v těchto vlnových délkách dobře rozlišovat. A proč právě viditelné světlo? Inu proto, že v oboru viditelného světla je atmosféra právě průhledná. Když se podíváte na obrázek, bude jasně patrné, že pokud by chtěly lidské oči něco na Zemi vidět, musely by pozorovat pouze v oboru viditelného (nebo jemu blízkého) spektra. Pouze v těchto částech je atmosféra průhledná, dopadá k nám ze Slunce nejvíce světla. Ano, průhledná je atmosféra také v rádiovém oboru, ale to by museli mít živočichové oči těmto vlnovým délkám přizpůsobeny. A umíte si představit, že bychom měli místo očí radioteleskopy o velikosti několika desítek metrů? Jenže události ve vesmíru se odehrávají nejen ve viditelném spektru. A abychom tyto události mohli pozorovat, detekovat a měřit, musíme se za ostatními vlnovými délkami vydat do kosmu. Jak je z obrázku patrné, viditelné světlo také neprochází atmosférou úplně hladce, stačí si jen vzpomenout na mihotání hvězd anebo rudé Slunce při svém západu.

S blížícím se jarem se na jižní oblohu v pozdním večeru vyhupuje jarní trojúhelník. Jakmile spatříte Spicu, jeho nejjižnější hvězdu, je to neklamná známka blížících se Velikonoc. V dnešní nebeské navigaci se budeme držet v okolí jiné významné hvězdy tohoto trojúhelníku. Vládci Regulovi v souhvězdí Lva a spolu s ním se pokusíme najít i okolní souhvězdí Raka, Malého lva a Rysa. A aby zvířátek nebylo málo, tak také Velkou medvědici. Na konci se tak vracíme k souhvězdí často nazývanému Velký vůz. Tentokráte proto, že se nachází v nejlepší fázi pro sledování a pro použití jako nebeského ukazovátka.

Počasí na Titanu, největšího měsíce Saturnu, se mění a na severní polokouli začíná léto. Tuto změnu provází vývoj silné oblačnosti a ještě silnějších přeháněk. Uhlovodíkový déšť v podobě silných dešťů vytváří na povrchu severní polokoule rozsáhlá metanová jezera, z nichž je to největší srovnatelné s Kaspickým mořem, největším jezerem na Zemi. Soustavné mapování sondou Cassini ale také odhaluje celkovou klimatickou nestabilitu měsíce. Vědci si například aktuálně lámou hlavu s tím, zda se jim atmosféra Titanu nerozplývá téměř před očima. Podle měření klimatických změn, vývoje oblačnosti, a i množství jezer na měsíci se totiž zdá, že tento klimatický systém nemůže být stabilní. Pokud by byla atmosféra zásobována pouze z metanových jezer, pak životnost atmosféry Titanu odhadují vědci na maximálně 10 miliónů let. Tekutých metanových ploch je totiž příliš málo na to, aby dokázaly atmosféru zásobit. Zda je atmosféra sycena dodatečně například z geologických zdrojů pod povrchem zatím vědci netuší.

Problémy s pohybem, pamětí a zmatenost se projevili během několik posledních lednových dní sondě Spirit na povrchu Marsu. Skutečně, symptomy podobně lidskému stáří a senilitě mohou občas postihnout i stroje. V neděli 25. ledna 2009 vozítko během svého 1800. marsovského dne (neboli Solu) obdrželo úkoly a instrukce pro příslušný den, ale nepohlo se. Záhadnější bylo, když pro daný den nezaznamenalo do své paměti ani informace o své denní aktivitě. Vše ostatní se však zdálo být s vozítkem v pořádku. V pondělí se proto tým rozhodl, poslat Spiritu úkol najít v úterý, tedy během 1802. solu na planetě Mars, Slunce. Tento test se používá pro ujištění se, že sonda funguje a neztratila orientaci. Sonda sice Slunce našla, ale informovala o tom, že v jiné poloze než jej přístroje sondy očekávaly. I když vědci stále diagnostikují problém, o příčinách se mohou jen dohadovat. Je možné, že vadu způsobila srážka s vysoce energetickým kosmickým zářením, které dočasně poškodilo elektroniku Spiritu. Následující den již Spirit opět fungoval a informace do paměti opět bez potíží a správně ukládal.

Jednu z nejjasnější aktivních galaxií Kentaurus A si vzala na mušku Evropská jižní observatoř. S pomocí 12 metrového radioteleskopu APEX (Atacama Pathfinder Experiment) v Chile pozorovala v submilimetrových vlnových délkách tuto galaxii, aby odhalila její bouřlivé pozadí. V nitru galaxie totiž sedí supermasivní černá díra, která způsobuje, že je galaxie tak dobře viditelná v rentgenovém i radiovém oboru. Na snímcích zkombinovaných s dalšími světelnými obory se najednou jeví celý region mnohem zřetelnější. Z centra galaxie Kentaurs A je v důsledku akrečních procesů vyvrhován obrovský proud nabitých částic. Vysoce energetické elektrony se v těchto výtryscích pohybují poloviční rychlosti světla a vytváří při srážkách s mezihvězdným plynem nejen silné radiové a rentgenové zdroje, ale také šokové vlny. Snímek je složením viditelného, rentgenového a rádiového spektra. Ve viditelném oboru je to charakteristický pás přes galaxii a hvězdné pozadí, v RTG oboru jsou to modré šokové vlny v polárních oblastech (zvláště vpravo dole) a rádiový obor zvýrazňuje samotné výtrysky nabytých částic dotvářející charakteristický vzhled polárních jetů.

Podivného stalkera má planeta Země. Neustále ji totiž pronásleduje 10 metrová planetka. A to doslova! Planetka 2009 BD byla objevena na začátku ledna 2009 a nejblíže se k Zemi dostane na vzdálenost 644 tisíc kilometrů. Z analýzy její dráhy bylo zjištěno, že se okolo Slunce pohybuje po naprosto stejné trajektorii jako Země. Jen o něco pozadu za Zemí. Jednoduše řečeno Zemi pronásleduje. Jedná se vůbec první „usvědčenou“ se Zemí koorbitální planetku. Případnému většímu přiblížení zřejmě nedojde a ani se nemusíme bát srážky s tímto tělesem. Pronásledovat nás planetka pravděpodobně bude minimálně několik následujících měsíců nebo let. Pak bude zajímavé studovat, zda a jak opustí svou oběžnou dráhu, například v důsledku gravitačního nakopnutí planetou Země. Podobně se to stalo v případě „druhého měsíce“ naší Země, 20 metrové planetky 2003 YN107, která Zemi obíhala stejně jako náš Měsíc, avšak jen po dobu 1 roku. Nutno taky podotknout, že se v případě obou planetek jedná o lehkou nadsázku s ohledem na obecně akceptovanou hranici mezi planetkou a meteoroidem. Tato hranice totiž činí 10 metrů.

Únor je znamení naděje. Čekáme na konec zimy, ale jaro je stále v nedohlednu. Na oblohu se koukáme obvykle jen z balkónu nebo terasy, zabaleni do teplého oblečení. Přesto jsou lednové i únorové noci za jasného počasí neobvykle čisté. Příčinou bývá mráz, který často nedovoluje vznik oparů. Pokud je jasno, tak je krásné a pohled na noční oblohu ostrý. Tento měsíc nás oblohou provedou tři zajímavé objekty. Planeta Venuše, souhvězdí Orion a kometa, kterou možná zahlédneme i pouhým okem.

Na krajíčku měla naše Země podle nedávných pozorování Wolf-Rayetovy hvězdy WR 104. Z pozorování Keckovými dalekohledy vyplývalo, že na nás tato hvězda kouká přímo jedním svým pólem. Wolf-Rayetovy hvězdy jsou vysoce nestabilní hvězdy v závěrečných fázích svého života, které kumulují obrovské množství energie. Ta se během finální fáze evoluce uvolní v podobě extrémně silných výtrysků gama záření ve směru polárních os. Vzhledem k její vzdálenosti by pro Zemi byl takový zásah naprosto katastrofický. Když byla WR 104 v březnu pozorována, přirovnali vědci dojem z prohlížení těchto snímků jako pohled do hlavně nabité a odjištěné pušky. Objevena byla díky existenci hvězdného partnera, hvězdy třídy „O“, která kolem WR 104 výří její hvězdný vítr v rovině ekliptiky. Podle něj se původně usuzovalo na to, že pól WR 104 míří přímo na nás. Z následných spektroskopických měření se naštěstí ukázalo, že snímek z Keckova dalekohledu není tak jednoznačný a póly hvězdy i její disk je od nás odkloněn o 30° a případný katastrofický gama záblesk nás tedy jednoznačně mine.

Když se astrofyzikové na univerzitě v americké Alabamě rozhodovali, jak se dostat k dalšímu procesorovému času na superpočítačích, řešili veliký problém. Jediný výpočet ke srážce dvou černých děr a následná simulace stála na jimi potřebném stroji $ 5000. A tak se rozhodli postavit si superpočítač vlastní. Jenže to udělali trochu nestandardně. Místo nákupu výpočetní techniky zapojili do klastru 16 herních konzolí PlayStation 3. Nebyl to ani žert ani cimrmanovské řešení, bylo to geniální řešení. Procesory v konzoli PS3 jsou totiž podle autorů v poměru cena/výkon tím nejlepším řešením na trhu. Pořídili tak výsledný superpočítač za zlomek jeho běžné ceny. Superpočítač dostal název Gravitační síť a úspěšně na něm proběhly již desítky simulací. Nutno také dodat, že se tento nápad zalíbil také Sony, která jej využila ve své kampani a na oplátku na pořízení konzolí vědeckému týmu přispěla. Nutno dodat, že tým nepoužil žádnou významnou modifikaci strojů, prý jde o běžné obchodní kusy. Byl do nich jen nainstalován Linux a byly spojeny běžně dostupnými, blíže nespecifikovanými síťovými prvky.